Moje tvorba

Ukázky

Hudební skladby a videa

Psaní textů a fotky z cest

 Doufám, 
že ti někdo předá,
že vždy,
když si přijdeš ztraceně,
tě někdo druhý hledá.
 Volám a ty se neozýváš,
 co slyším
 jsou jen mé ozvěny,
 často se do dáli zadíváš,
 chceš vidět oblohu,
 přitom jsi v podzemí.
 Jenom by stačilo uvěřit,
 vyjít na slunce z té skály,
 přestat už se sebou soupeřit,
 pak budu před tebou
 a nejen v dáli.
Je sen skutečnost 
a nebo jen výplod mysli?
Když mé srdce řve radostí
a rozum se ptá,
co je to za nesmysly.
Říkají, ať se z toho vyspim,
jenže čím víc na tebe myslim,
tím víc si ráda přispim.

No tak co, co je a neni jistý?
Co je správně a co ne
a jak to zjistim?
Co je osud 
a co ještě můžu změnit?
Jeden den to dává smysl,
druhý den to jasný neni.
 Na svým krku nosím kříž,
na svým srdci nosím mříž,
co otevře se vždy, když spíš,
bojím se selhat,
proto nepustím tě blíž,
bojím se nelhat,
bojím se, že o tom víš,
že mě zas vezmeš,
pomačkáš a zahodíš,
vnímám tu hloubku
o to víc, co stoupám výš,
když nevím proč a ani jak,
se objevíš.
 A když jsi pryč,
 já jenom důmám, 
 důmám dál,
 co, že je život
 a proč v sobě nemám žár.
 Mám své vzpomínky, 
 a i když jich je jenom pár
 a někdy pláču, 
 furt jsem ráda, že je mám.
 Jestli to slyšíš, 
 není třeba žádný čin,
 jenom si vzpomeň,
 jednou ti to vysvětlim.
 Ty jsi jak mobil, 
 ke kterýmu nemám pin,
 co se furt mění, 
 když toužim po neměnnym.
 Z dálky zní hudba, 
 co se opakuje dokola,
 to stejně jako můj pocit, 
 zda ti mám, 
 či nemám zavolat.
 A pak se ptám, 
 proč si nenechat
 trochu svobody,
 a ne s tebou hrát hru, 
 jako by to bylo na body.
 Kdo, že je lepší, kdo je horší
 a tak podobně,
 neřeš jen, co si myslíš o mně, 
 ale to, co si myslíš o sobě.
Dokola žijeme
v časových smyčkách,
v kličkách a čekáme,
kdo déle vyčká.
Dobře víš, 
že ta slova nejsou jen hříčka,
zavíráš kapitoly vždy, 
když zavíráš víčka?
Jako by má minulost
byla jak myčka,
já nevyndala všechno nádobí, 
a zůstala tam lžička. 
A co znamená tečka?
Konec? A nebo zas něco začne,
když ještě nezhasla ta svíčka?

 Jako nit jsou moje představy,
 nit, kterou pletu své nitro,
 jednou přijdu se ti představit,
 to až po noci, až přijde jitro.

 Ať poznáš, že nejsme tak vzdálený
 od sebe, že už se známe
 a že, co bylo, je stále tu
 od prvního večera,
 to něco, co máme.
 Jsem poutník v nekonečné pouti,
stavím své domečky z karet,
které se mi občas zhroutí,
když vyčerpám barvy
ze svých palet.

Jak se dostat do tvého zákoutí?
Stojím před letadlem
a dám všechno za let.
A všechny mé básně jsou tím
důkazem, že moje srdce
kvůli tobě taje.

Nenechám, ať si se mnou hraješ,
jako bych byla jedna
z figurek v poli,
tuhle bitvu nikdo nevyhraje,
když budem nabízet
svá srdce komukoliv.
 Má duše chátrá a chátrá,
 zatímco v neznámu pátrám, 
 čas je rychlejší,
 já chvátám,
 nikdo tam není a já tam
 chci.
 Nejde to, i když chci zůstat,
 nikdy tam nic není jistý,
 možná jen 
 můj smích tam zůstal,
 to když končilo léto
 a padaly listy.
Někdy je lepší být sami,
než spolu motat se v kruhu,
odejít před těmi hrami,
ať ten déšť vytvoří duhu.
Když spolu nenajdem štěstí,
i když jsme jej spolu měli,
v osamění žít je těžký,
když už jsme pro to tak dřeli.

A já jdu pořád dál pěšky
a už se nemotám v kruhu.
A už to není tak těžký,
konečně vidím tu duhu.
Už ani nehledám štěstí,
když bude chtít, tak mě potká.
Jeden velkej stůl,
nedopitej čaj,
lidi kolem nás dělaj,
že se znaj.

Mý podvědomí versus vědomí,
říká, kdo jsem já,
tvrdí, že to ví.

Jeden velkej stůl,
nedopitej čaj,
lidi kolem nás
si dnes povídaj.

Mý podvědomí versus vědomí,
slova medový, oči ledový.
Jeden velkej stůl,
nedopitej čaj,
lidi kolem nás
si zas přesedaj.

Mý podvědomí versus vědomí,
Co je to, co chci? A co svědomí?

Mý podvědomí versus vědomí,
nevím, co to je,
ale je to mý.
A možná nejsme, kde jsme chtěli,
na stejné lince
jak dvě stejné paralely,
sedíme u okna a přemítáme zpátky,
držíme v dlaních dny jak dva tenoučké drátky.
Lidi jdou po večerech z práce,
skoro se stmívá, za chvíli zas začne zima,
za rodinou hádat se a pak zas smát se,
u nich je teplo, kdyby to šlo, šla bych s nima.
Není to čas, co nás dělí,
ani v životě nejdem v podobném směru,
jen jsme asi zapomněli,
že dny zpáteční jsou pryč, 
že už je nenajdeme v šeru. 
 Ty skulinky času,
 s tvými tóny hlasu,
 připomínám si
 vždy, 
 když se vydám na tu trasu.
 Do těch starých časů,
 za našimi časy,
 kde po letmých dotecích
 zbylo jen velké ASI.
Někdy si v myšlenkách odlétám,
vracím se za tebou do léta..
Kolik je to dnů? Snad počítáš. 
Kolik z nich jsi tu 
a kdy za mnou odlítáš?
Se mnou je vzpomínka ze včera,
na dece směju se,
kousek od jezera, 
dříve jsem směla
a teď jsem zas nesmělá,
jsi ty ten důvod,
proč byla jsem veselá?
 Občas jsem jak vyplej mobil,
potřebuju nabití,
posílám své zprávy tam,
kde čekám, že je zachytí.
Hledám trochu energie,
ať se můžu nabít,
chci se k tobě připojit,
jen signál je moc slabý.
 Vím, že jsme si nakloněný, 
 i když jinam koukáš,
 spolu, tady, všude stěny,
 furt mě neposloucháš.
 Když ti vysvětluju, 
 že pro lásku není popis.
 Nech ji, ať si volně lítá,
 tam, kam má, 
 dojde jak dopis.
Myslíš, že neskončí čas?
Nebo je všechno jen dočasný?
A možná, že zkouší nás,
když každý náš den
je jen otazník.

Pořád mi tvůj hlas neodpoví,
jsem jen osamělý trosečník,
jak student hodin bez osnovy,
a počítat dny už je zbytečný.

Jako by se to furt vracelo,
a bylo to po čase zpátky,
Ale proč? Klepu si na čelo 
a jak včera ti věnuju řádky.
Namaluj na papír čáru,                                                                                                                                                                                                          vyber si, jakou chceš tuží,                                                                                                                                                                                                                  zapomeň na všechnu chválu,                                                                                                                                                                   na vše, co chceš slyšet  a co ti svět dluží.

Dej křídla i tomu málu, 
kam sahají tvoje vazby? 
Udrží všechny tvé sliby, tvé ne a tvé pocity a tvoje navždy? 
Jak často uděláš chybu? Kam schováš všechny své tuže? 
Necháš je ležet po pokoji jak včera pod dekou cílů a tužeb?
Brali jsme si cihlu po cihle,
společně stavěli náš malý svět,
snili o budovách, které jsou v dálce,
o těch, které stojí už desítky let.

Jaký je naslouchat lásce a štěstí?
Proč nás tak bavilo koukat se zpět?
Pár zrnek písku jsme spojili strastí
a nechaly vlny, ať vemou nám břeh.
A tak nám zbyly dva domečky z písku,
jsme sice tady, ale chceme být jinde,
a i když jsme zůstali sobě na blízku,
jen čekáme na to, kdy vlna zas přijde.

A ty strasti se zdaj furt být strastmi.                                                                                                                               Je to tvůj život? A co z něj ty vlastníš?                                                                                                                     Možná jsme zůstali společně v pasti,                                                                                                                         kdy to, že v ní žijem, znamená být šťastný.
 Řádky, co s časem už splynuly,
navěky věků tu zůstanou,
to i my dvě se už minuly,
přesto vzpomínky
po nás nepřestanou
být v mojí hlavě,
jsem zmatená
v časoprostoru,
prostoru minut,
času, co končí i nekončí,
dob, kdy jsem s tebou,
a dob, kdy tě minu.
 V noci, když jen tak si ležíš,
co v tvojí hlavě ti běží?
Na čem ti záleží,
na koho myslíš,
a jestli furt doufáš,
že se z toho vyspíš.

Když hlavou ti prochází
milion myšlenek,
a všude kolem je
doznívaj zvuky,
co cítíš, to nevyčtu ze slov,
ani z tvojí ruky.
 Tak co dělám, je, že jen doufám,
 že ty jednou zakotvíš
 u mého molu,
 a možná jsem blázen 
 a možná si troufám,
 když usínám a chci,
 ať usneme spolu.
 Někdy je odvážný být vážný,
 on ani život sám  fakt není lehký, 
 ať s námi je anděl strážný, 
 i když jsme silný, 
 jsme pořád tak křehký.  

 Tak nějak chci zlehčit tu vážnost, 
 naučit lítat si bez tíže, 
 a stejně brát to furt vážně, 
 když tý lehkosti chceme být blíže.
Proč máš někdy dveře zavřený?
A zavíráš je před mým snažením. 
Stojím před tebou 
v prvním tažení, 
jdu do boje, 
i když měl vlak dneska zpoždění. 
Občas mám momenty jen k zasnění
a hledám v tobě něco, 
co tam nebylo a fakt není. 
Až bude slunce, 
bude zase důvod k slunění, 
teď čekám jen na zázrak, 
když slyším to dunění...
A nechci pořád házet rozumy, 
musím přiznat,  
že to někdy taky neumím.
Kéž bych si řekla, 
že už rozumim, 
život je jeden velkej chaos
a občas je líp, když nemluvim.
Budeš mě milovat o něco míň,
jestli to zkusím a všechno ti vyznám?
Budu tu pro tebe v dobrým i zlým,
je tu jen otázka, zda si to přiznám.

Stud a zalíbení na jedné špejli,
pak naše váhání, jestli to stačí,
pár teček, city, co skryly se v mejly,
tam budou schované, tam budou radši.

Koukám do zavátých polí
a do stínů tesám svou sochu,
své rány už nehojím solí
a po kusech hltám tu barevnou plochu.

Z ní měsíc sleduje mé žití
a já se zastavím trochu,
ten večer mě pohledem chytí
a podá mi sílu pro tisíce kroků.

Odpověz, na co mám čekat?
A kolik čekat zas roků?
Nyní už nemusíš spěchat,
vzpomeň si zas na tu plochu.
Správný čas, ten vždycky nastal,
jen tys mě hledala v poledne,
tvůj život nevyjde nazmar,
zase se potkáme po sedmé.
Má záře vždy tady byla,
po troškách kreslím ti vzkazy,
nikdy jsi mě neztratila,
tak pamatuj na mě vždy,
když venku mrazí.
Nepopsaný papír
bez ran a bez šrámů,
bez záplat na duši,
bez rad a bez spárů.
Bezbranná minulost,
pak přišla zralost
a pomalu odkryla, co se vše stalo.
Abych už konečně přestala lpět
nad tím, co dřív pro mě znamenal svět.