Dokola žijeme v časových smyčkách, v kličkách a čekáme, kdo déle vyčká. Dobře víš, že ta slova nejsou jen hříčka, zavíráš kapitoly vždy, když zavíráš víčka?
Jako by má minulost byla jak myčka, já nevyndala všechno nádobí, a zůstala tam lžička.
A co znamená tečka? Konec? A nebo zas něco začne, když ještě nezhasla ta svíčka?
Zatímco v neznámu pátrám, čas je rychlejší, já chvátám, nikdo tam není a já tam chci.
Nejde to, i když chci zůstat, nikdy tam nic není jistý, možná jen můj smích tam zůstal, to když končilo léto a padaly listy.
Někdy je lepší být sami, než spolu motat se v kruhu, odejít před těmi hrami, ať ten déšť vytvoří duhu. Když spolu nenajdem štěstí, i když jsme jej spolu měli, v osamění žít je těžký, když už jsme pro to tak dřeli.
A já jdu pořád dál pěšky a už se nemotám v kruhu. A už to není tak těžký, konečně vidím tu duhu. Už ani nehledám štěstí, když bude chtít, tak mě potká.
Jeden velkej stůl, nedopitej čaj, lidi kolem nás dělaj, že se znaj. Mý podvědomí versus vědomí, říká, kdo jsem já, tvrdí, že to ví.
Jeden velkej stůl, nedopitej čaj, lidi kolem nás si dnes povídaj.
Mý podvědomí versus vědomí, slova medový, oči ledový. Jeden velkej stůl, nedopitej čaj, lidi kolem nás si zas přesedaj.
Mý podvědomí versus vědomí. Co je to, co chci? A co svědomí? Mý podvědomí versus vědomí, nevím, co to je, ale je to mý.
Možná nejsme, kde jsme chtěli, na stejné lince jak dvě stejné paralely, sedíme u okna a přemítáme zpátky, držíme v dlaních dny jak dva tenoučké drátky.
Lidi jdou po večerech z práce, skoro se stmívá, za chvíli zas začne zima, za rodinou hádat se a pak zas smát se, u nich je teplo, kdyby to šlo, šla bych s nima.
Není to čas, co nás dělí, ani v životě nejdem v podobném směru, jen jsme asi zapomněli, že dny zpáteční jsou pryč, že už je nenajdeme v šeru.
Koukám do zavátých polí a do stínů tesám svou sochu, své rány už nehojím solí a po kusech hltám tu barevnou plochu.
Z ní měsíc sleduje mé žití a já se zastavím trochu, ten večer mě pohledem chytí a podá mi sílu pro tisíce kroků.
Odpověz, na co mám čekat? A kolik čekat zas roků? Nyní už nemusíš spěchat, vzpomeň si zas na tu plochu.
Správný čas, ten vždycky nastal, jen tys mě hledala v poledne, tvůj život nevyjde nazmar, zase se potkáme po sedmé.
Má záře vždy tady byla, po troškách kreslím ti vzkazy, nikdy jsi mě neztratila, tak pamatuj na mě vždy, když venku mrazí.
